Hadovy stránky

Nedávno v rámci standardně vypečeného saunařského čtvrtku bylo nahozeno téma, u kterého jsem nepředpokládal velký rozdíl v názorech, ale hluboce jsem se zmýlil.

S překvapením jsem totiž zjistil, že všem, kromě mé maličkosti, nevadí, aby bylo povinné prokazovat při prodeji zboží do bazaru totožnost. Záměr, který stojí za vznikem tohoto opatření je poměrně jasný. Například pomocí záznamu totožnosti bude možné jednodušším způsobem chytit zlodějíčka mobilů, který tam nosí svoji kořist k prodeji, v připadě, že původní majitel objeví v bazaru svůj ukradený mobil.

Záměr potírat drobné krádeže, kde ukradené zboží směřuje do bazarů, je jistě v pořádku, ale provedení je v mých očích tragické. Proč by měl nějaký ušmudlaný bazarník znát moje nacionále? Z mého pohledu je na tom asi tak stejně jako prodavačka v samoobsluze. Nebylo by snad lepší snažit se zamezit samotným krádežím, než tomu, co se děje po nich a je to spíše jejich důsledkem? Myslím, že se jedná o typický příklad, kdy opatření, které má postihovat zločince ukrádá svobodu jedincům, kteří se chovají naprosto počestně.

Můžete samozřejmě namítnout, že se rádi té trochy svobody vzdáte, pokud se nebudete muset bát, že Vám ukradnou mobil při každé druhé příležitosti. Avšak myslím, že tenhle pohled je špatný. Necháte si ochotně transplantovat čip, který Vás bude 24 hodin sledovat? Ne? Ale vždyť to určitě výrazně sníži kriminaitu...

Jistě, přistup, kdy policie musí složitě pátrat po totožnosti dáné osoby jinými způsoby je mnohem náročnější, složitější a potažmo i dražší, než když jí bazrník dopředu opíše občanský průkaz. Ale já si tenhle luxus rád zaplatím v rámci svých nemalých daní, než aby každý pičmunda věděl, kdy jsem prodal svůj pět let starý CD přehrávač a kde bydlím.

Jednoho krásného dne jsem se rozhodl, že nebudu dávat takovým těm lidem, co Vás osloví na ulici, ani korunu. Tohle přesvědčení vyplývá jednak z toho, že si myslím, že každý člověk má šanci opatřit si dostatek peněz na živobytí sám a vlastními silami. A jednak si nejsem jist, zda takové obdarování je pro toho člověka vůbec rozumnou pomocí.

Poslední dobou si však stále častěji kladu otázku, zda je nedávat na ulici nic úplně v pořádku. To, že někomu daruji deset korun mi nijak neublíží, ale dotyčnému může opravdu pomoci. Ovšem v případě, že s nimi naloží rozumně a nekoupí si za ně třeba špiritus. Chtělo by to nějak zajistit, aby daný člověk použil onen darovaný peníz opravdu účelně a nebo správně odhadnout, zda peníze potřebuje na něco, na co jsem mu je ochoten dát. To však bohužel při přímém daru nijak nezajistím.

Tohle je částečně schopna zajistit charitativní organizace, ale zde zase svým darem živím několik lidí, které živit nechci, a kteří mi tohle s menším či větším úspěchem garantují, tudíž to také není ideální varinata. Ale zdá se rozhodně lepší, než přímé obdarování, kdy nemám záruky použití peněz vůbec žádné.

Asi tedy zůsatnu u obdarovávání přes organisace a nadále na ulici nebudu lidem nic dávat, ale přiznám se, že někdy se za to cítím opravdu mizerně.

To hlavní, co mne při mé návštěvě zaujalo, byl vzhled čakáren a chodeb. Prosklená kukaň na příjmu evokuje obrazy ze známých TV seriálů, kde se prohánějí vysmátí doktoři a jen tak mimochodem řešící fatální případy, amputace čtyř končetin a podobně. Celkový uhlazený dojem jen umocňuje moderní vzhled jednotlivých dveří či designově dokonalé cedulky na dveřích, za které by se nemusel stydět nejeden grafik. Takové prostředí dokonce působí dojmem, který v člověku vzbuzuje pocit, že se sem rád bude vracet. Ač to většinou vzhledem k účelu cest není pravda.

Co je však překvapivé a nežádoucí, že pozadu za vzhledem čekáren a chodeb nezůstávají principy nakládání s pacienty. Vždy mne šokovali pacienti ležících na chodbách, na kterých jsou prováděny i jednotlivé drobné zákroky, tak jak byly zobrazovány ve výše zmíněných seriálech. Přišlo mi, že díky tomuto, se vytrácí onen intimní vztah mezi doktorem a pacientem, který považuji za vhodný. A tato skutečnost se změnou vzhledu prostředí odehrávala i v mnou sledovaném případě. Také jde dle mého názoru o jisté narušení soukromí, kdy je pacient nucen vystavovat svoji nemohoucnost na odiv ostatním. Obojí je dosti nežádoucí jev.

Otázkou je, jestli spojení vzhledu s trendy ztráty soukromí pacienta je nutné, nebo jde o pouhé zavlečení parazita spolu s něčím žádoucím. Samozřejmě můžete namítnout, že se jedná o ojedinělý případ, ale takhle to prostě na mne působilo.