Hadovy stránky

Nechtěl bych tu psát a ani nebudu o tom, co to backdoor v počítačovém kódu je ani k čemu se používá. Také nechci psát o tom, jak je vytvářet. Koho to zajímá, ať si to někde najde. Spíše chci upozornit na jejich specifickou vlastnost.

Nedávno jsem byl nucen, a i jsem měl chuť, prolézat nějaké zdrojáky. V těchto zdrojácích se dost často nalézaly ona zadní dvířka. Bylo až s potazem, jak rychle člověk dokázal tento nepřirozený kus kódu objevit.

Každý, kdo se někdy v cizích zdrojácích hrabal, ví jak je to nepříjemná práce. Poměrně dlouho trvá, než člověk pochopí, co se vlastně v kódu děje a jak kód teče. Ale zachytit tyhle drobné poruchy v toku způsobené zadními vrátky je opravdu snadné. Jsou vidět na první pohled.

Touto svojí vlastností mi dost připomínají jiné jevy, které jsou umělé a snadno rozpoznatelné. Například umělé jazyky také nemají přirozené rozložení četnosti jednotlivých písmen narozdíl od jazyků přirozených. To, že jsme tyto nepřirozené projevy schopni snadno odhalit, jako je tomu například u počítačového kódu, je velmi potěšující. No a pokud to náhodou není obecná schopnost všech lidí, tak bych si mohl založit firmu, která by se specializovala na hledání backdoorů. To by byl job...

Prvním postřehem, který jsem získal pří cestě do příslušné kavárny, je fakt, že kostel pana Plečnika na náměstí Jiřího z Poděbrad je nesymetrický nebo našikmo. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale skutečně to tak je. Pokud se jako pozorovatel postavíte přímo proti kostelu, předpokládali byste, že kříž umístěný uprostřed nad vchodem do kostela bude mít svůj průmět přesně do středu ciferníku hodin. Jelikož je posunut mírně vlevo, tak je jesné, že s kostelem je cosi v nepořádku.

Další postřeh již souvisí se samotnou hudbou. Kvalitu hudby není možné poměřovat množstvím diváků. Asi skutečeně jde pouze o její propagaci. Tento jev již pozoruji delší dobu. Jinak by totiž nebylo vůbec vysvětlitelné, proč například na výjimečnou skupinu Boo chodí tak proklatě málo lidí. Ono to asi souvisí s možností hodnocení umění obecně. Vzhledem k tomu, že jsem zatím neobjevil objektivní měřítka umění vůbec, tak jsem v této oblasti nucen přijímat ten odporný subjektivistický náhled na věc. Ale to se podá.

Poslední postřeh souvisí s tramvajemi. Nechápu lidi, co přicházejí na zastávky patnáct minut před příjezdem tramvaje. Považuji za základní dávku štěstí nečekat nikdy déle než pět minut. A kdo tohle štěstí nemá, měl by se nad sebou zamyslet. Nic se neděje bez důvodu.

To hlavní, co mne při mé návštěvě zaujalo, byl vzhled čakáren a chodeb. Prosklená kukaň na příjmu evokuje obrazy ze známých TV seriálů, kde se prohánějí vysmátí doktoři a jen tak mimochodem řešící fatální případy, amputace čtyř končetin a podobně. Celkový uhlazený dojem jen umocňuje moderní vzhled jednotlivých dveří či designově dokonalé cedulky na dveřích, za které by se nemusel stydět nejeden grafik. Takové prostředí dokonce působí dojmem, který v člověku vzbuzuje pocit, že se sem rád bude vracet. Ač to většinou vzhledem k účelu cest není pravda.

Co je však překvapivé a nežádoucí, že pozadu za vzhledem čekáren a chodeb nezůstávají principy nakládání s pacienty. Vždy mne šokovali pacienti ležících na chodbách, na kterých jsou prováděny i jednotlivé drobné zákroky, tak jak byly zobrazovány ve výše zmíněných seriálech. Přišlo mi, že díky tomuto, se vytrácí onen intimní vztah mezi doktorem a pacientem, který považuji za vhodný. A tato skutečnost se změnou vzhledu prostředí odehrávala i v mnou sledovaném případě. Také jde dle mého názoru o jisté narušení soukromí, kdy je pacient nucen vystavovat svoji nemohoucnost na odiv ostatním. Obojí je dosti nežádoucí jev.

Otázkou je, jestli spojení vzhledu s trendy ztráty soukromí pacienta je nutné, nebo jde o pouhé zavlečení parazita spolu s něčím žádoucím. Samozřejmě můžete namítnout, že se jedná o ojedinělý případ, ale takhle to prostě na mne působilo.