Hadovy stránky

Nedávno v rámci standardně vypečeného saunařského čtvrtku bylo nahozeno téma, u kterého jsem nepředpokládal velký rozdíl v názorech, ale hluboce jsem se zmýlil.

S překvapením jsem totiž zjistil, že všem, kromě mé maličkosti, nevadí, aby bylo povinné prokazovat při prodeji zboží do bazaru totožnost. Záměr, který stojí za vznikem tohoto opatření je poměrně jasný. Například pomocí záznamu totožnosti bude možné jednodušším způsobem chytit zlodějíčka mobilů, který tam nosí svoji kořist k prodeji, v připadě, že původní majitel objeví v bazaru svůj ukradený mobil.

Záměr potírat drobné krádeže, kde ukradené zboží směřuje do bazarů, je jistě v pořádku, ale provedení je v mých očích tragické. Proč by měl nějaký ušmudlaný bazarník znát moje nacionále? Z mého pohledu je na tom asi tak stejně jako prodavačka v samoobsluze. Nebylo by snad lepší snažit se zamezit samotným krádežím, než tomu, co se děje po nich a je to spíše jejich důsledkem? Myslím, že se jedná o typický příklad, kdy opatření, které má postihovat zločince ukrádá svobodu jedincům, kteří se chovají naprosto počestně.

Můžete samozřejmě namítnout, že se rádi té trochy svobody vzdáte, pokud se nebudete muset bát, že Vám ukradnou mobil při každé druhé příležitosti. Avšak myslím, že tenhle pohled je špatný. Necháte si ochotně transplantovat čip, který Vás bude 24 hodin sledovat? Ne? Ale vždyť to určitě výrazně sníži kriminaitu...

Jistě, přistup, kdy policie musí složitě pátrat po totožnosti dáné osoby jinými způsoby je mnohem náročnější, složitější a potažmo i dražší, než když jí bazrník dopředu opíše občanský průkaz. Ale já si tenhle luxus rád zaplatím v rámci svých nemalých daní, než aby každý pičmunda věděl, kdy jsem prodal svůj pět let starý CD přehrávač a kde bydlím.

Tudíž můj brilantní článek o dopadech a morálních aspektech soudních procesů zabývajících se diskriminací žen ve Spojených státech je nenávratně ztracen. Po pádu serveru byla totiž obnovena DB ze zálohy, která bohužel ještě onen článek neobsahovala. Ostatně, možná je to nakonec dobře, protože by se na mne mohlo nenávistně vrhnout oněch 1,6 milionu bývalých či současných zamestnankyň společnosti Walmart, které podaly onu žalobu, jelikož jim můj výkřik nebyl vůbec nakloněn.

Tenhle drobný problémek však ve mně vyvolal vzpomínku na okamžik, kdy jsem přišel o téměř všechna data, která se se mnou táhla od roku 1993. Jednoho krásného večera HDD firmy IBM vypověděl službu a odporoučel se do věčných lovišť. Shodou okolností, jak už to bývá, několik málo dní po skončení záruky. Vyhledal jsem tedy tenkrát pomoc specialistů z firmy Datarecovery a ti mi nabídli obnovu v ceně oscilující okolo desetitisíc korun.

Tenkrát jsem boj o data vzdal. A bylo velmi zajímavé, že mne několik dní provázel pocit, že jsem přišel o velmi podstatnou součást svého já. Faktem ovšem také je, že nastoupil poměrně příjemný pocit oproštění a zbavení se těžkého břemene, které sebou člověk vláčí. Napadá mne, jestli by se člověk občas neměl zbavit cíleně všech věcí, které ho již dlouho provázejí. Vyhodit či prodat všechny ty drobnůstky, maličkosti či artefakty osobní historie, ve kterých jsou koncentrovány vzpomínky, valstní práce, přátelé a mnoho dalšího. A nastoupit znovu do světa s čistým a prázdným místem pro úschovu nových příchozích věcí.
Jistě by takováto očista nebyla občas k zahození.

Přiznám se ovšem, že já nic takového podnikat nebudu, na to mám ty věci příliš rád a také ten pocit prázdnoty se pocitem očištění vyvažuje jen nelehce.

Jednoho krásného dne jsem se rozhodl, že nebudu dávat takovým těm lidem, co Vás osloví na ulici, ani korunu. Tohle přesvědčení vyplývá jednak z toho, že si myslím, že každý člověk má šanci opatřit si dostatek peněz na živobytí sám a vlastními silami. A jednak si nejsem jist, zda takové obdarování je pro toho člověka vůbec rozumnou pomocí.

Poslední dobou si však stále častěji kladu otázku, zda je nedávat na ulici nic úplně v pořádku. To, že někomu daruji deset korun mi nijak neublíží, ale dotyčnému může opravdu pomoci. Ovšem v případě, že s nimi naloží rozumně a nekoupí si za ně třeba špiritus. Chtělo by to nějak zajistit, aby daný člověk použil onen darovaný peníz opravdu účelně a nebo správně odhadnout, zda peníze potřebuje na něco, na co jsem mu je ochoten dát. To však bohužel při přímém daru nijak nezajistím.

Tohle je částečně schopna zajistit charitativní organizace, ale zde zase svým darem živím několik lidí, které živit nechci, a kteří mi tohle s menším či větším úspěchem garantují, tudíž to také není ideální varinata. Ale zdá se rozhodně lepší, než přímé obdarování, kdy nemám záruky použití peněz vůbec žádné.

Asi tedy zůsatnu u obdarovávání přes organisace a nadále na ulici nebudu lidem nic dávat, ale přiznám se, že někdy se za to cítím opravdu mizerně.