Hadovy stránky

Jednoho krásného dne jsem se rozhodl, že nebudu dávat takovým těm lidem, co Vás osloví na ulici, ani korunu. Tohle přesvědčení vyplývá jednak z toho, že si myslím, že každý člověk má šanci opatřit si dostatek peněz na živobytí sám a vlastními silami. A jednak si nejsem jist, zda takové obdarování je pro toho člověka vůbec rozumnou pomocí.

Poslední dobou si však stále častěji kladu otázku, zda je nedávat na ulici nic úplně v pořádku. To, že někomu daruji deset korun mi nijak neublíží, ale dotyčnému může opravdu pomoci. Ovšem v případě, že s nimi naloží rozumně a nekoupí si za ně třeba špiritus. Chtělo by to nějak zajistit, aby daný člověk použil onen darovaný peníz opravdu účelně a nebo správně odhadnout, zda peníze potřebuje na něco, na co jsem mu je ochoten dát. To však bohužel při přímém daru nijak nezajistím.

Tohle je částečně schopna zajistit charitativní organizace, ale zde zase svým darem živím několik lidí, které živit nechci, a kteří mi tohle s menším či větším úspěchem garantují, tudíž to také není ideální varinata. Ale zdá se rozhodně lepší, než přímé obdarování, kdy nemám záruky použití peněz vůbec žádné.

Asi tedy zůsatnu u obdarovávání přes organisace a nadále na ulici nebudu lidem nic dávat, ale přiznám se, že někdy se za to cítím opravdu mizerně.

Nechtěl bych tu psát a ani nebudu o tom, co to backdoor v počítačovém kódu je ani k čemu se používá. Také nechci psát o tom, jak je vytvářet. Koho to zajímá, ať si to někde najde. Spíše chci upozornit na jejich specifickou vlastnost.

Nedávno jsem byl nucen, a i jsem měl chuť, prolézat nějaké zdrojáky. V těchto zdrojácích se dost často nalézaly ona zadní dvířka. Bylo až s potazem, jak rychle člověk dokázal tento nepřirozený kus kódu objevit.

Každý, kdo se někdy v cizích zdrojácích hrabal, ví jak je to nepříjemná práce. Poměrně dlouho trvá, než člověk pochopí, co se vlastně v kódu děje a jak kód teče. Ale zachytit tyhle drobné poruchy v toku způsobené zadními vrátky je opravdu snadné. Jsou vidět na první pohled.

Touto svojí vlastností mi dost připomínají jiné jevy, které jsou umělé a snadno rozpoznatelné. Například umělé jazyky také nemají přirozené rozložení četnosti jednotlivých písmen narozdíl od jazyků přirozených. To, že jsme tyto nepřirozené projevy schopni snadno odhalit, jako je tomu například u počítačového kódu, je velmi potěšující. No a pokud to náhodou není obecná schopnost všech lidí, tak bych si mohl založit firmu, která by se specializovala na hledání backdoorů. To by byl job...

Prvním postřehem, který jsem získal pří cestě do příslušné kavárny, je fakt, že kostel pana Plečnika na náměstí Jiřího z Poděbrad je nesymetrický nebo našikmo. Nikdy jsem si toho nevšiml, ale skutečně to tak je. Pokud se jako pozorovatel postavíte přímo proti kostelu, předpokládali byste, že kříž umístěný uprostřed nad vchodem do kostela bude mít svůj průmět přesně do středu ciferníku hodin. Jelikož je posunut mírně vlevo, tak je jesné, že s kostelem je cosi v nepořádku.

Další postřeh již souvisí se samotnou hudbou. Kvalitu hudby není možné poměřovat množstvím diváků. Asi skutečeně jde pouze o její propagaci. Tento jev již pozoruji delší dobu. Jinak by totiž nebylo vůbec vysvětlitelné, proč například na výjimečnou skupinu Boo chodí tak proklatě málo lidí. Ono to asi souvisí s možností hodnocení umění obecně. Vzhledem k tomu, že jsem zatím neobjevil objektivní měřítka umění vůbec, tak jsem v této oblasti nucen přijímat ten odporný subjektivistický náhled na věc. Ale to se podá.

Poslední postřeh souvisí s tramvajemi. Nechápu lidi, co přicházejí na zastávky patnáct minut před příjezdem tramvaje. Považuji za základní dávku štěstí nečekat nikdy déle než pět minut. A kdo tohle štěstí nemá, měl by se nad sebou zamyslet. Nic se neděje bez důvodu.